Jak jsem sháněl byt                                                                                       Zapsáno 25.11. 2007

Ještě před příletem jsem byl svým bývalým kolegou, který zde již nějaký čas pracoval, informován, že firma sice bydlení platí, ale člověk si ho musí najít víceméně sám. Z jeho vyprávění jsem nabyl dojmu, že to zas až takový problém není. Pochybnosti se dostavily hned první den v práci po rozhovoru s vedoucí účtárny Libanonkou Raniou. Řekla mi, že sehnat byt v Abu Dhabi je „big problem“ a že ona sama ho sehnala na poslední chvíli po měsíci stráveném na hotelu. Oficiální politika firmy je, že nově příchozí zaměstnanci mohou být na hotelu 15 dní, a pokud nic neseženou, může být pobyt se souhlasem centrály prodloužen až na měsíc. Personální oddělení by s hledáním mělo pomoci, jenže pomáhá jak kdy a jak se jim zrovna chce. Od člověka z personálního jsem skutečně po třetím dotazu dostal kontakt na jakéhosi Mohameda, jenž slíbil, že se po něčem v rámci mého rozpočtu podívá a ozve se.

Další naděje svitla, když sehnal pěkný byt kolega Pavel (dorazil do Abu Dhabi s celou rodinou týden přede mnou) a seznámil mě s Indem, který mu byt našel. Sdělil jsem mu své požadavky a finanční limity, načež se hluboce zamyslel a řekl, že za 10 dní by měl být volný byt ve stejné lokalitě jako Pavlův. 2 rozjeté akce mě poměrně ukolébaly, neboť jsem ještě netušil, že místní lidé fungujou především jako továrny na sliby a splní tak 3 – 5% toho, co předtím slíbili. Když se přehoupl 15. den na hotelu a já stále neměl nic jistého (Mohamed mlčel a Ind sliboval, že „next week“) vyrazilo do útoku personální a nabídlo mi byt na ženské ubytovně (prý v mém případě udělají výjimku). 3 velké pokoje s počmáranými zdmi, zamaštěná kuchyň, přes jejíž okno už skoro nebylo vidět, a 2 koupelny hojně pokryté plísní. Pohrdl jsem a dál masíroval Inda. Mezitím jsem získal od svého šéfa kontakt na další realitku. Zavolal jsem tam a oni se mi za 3 dny ozvali, že mají byt, abych přišel k nim do kanceláře. Realitní manager Mohi vypadal jak pekelník (tmavě hnědá barva, každé oko mu šlo jinam) a tvrdil, že má príma byt ve vile. Mávnul na taxík a jeli jsme. Vila to byla docela pěkná, jen v ní stále pracovalo asi 30 zedníků a hlavně byla poměrně daleko od jakýchkoliv tras taxíků, což pro mě v té době stále bez auta a do budoucna s ohledem na Kamilu představovalo problém. Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že když budu mít zájem, ozvu se po víkendu. Cestou zpátky jsem se chtěl nechat vysadit na hlavní ulici, ale Mohi mi taxík, který na nás po dobu prohlídky čekal, velkoryse přenechal a na nejbližší červené opustil vozidlo. U Carrefouru jsem pochopil proč. Když jsem řidiči dával těch pár drobných, co měl na taxametru za druhou cestu, začal protestovat, co že ta první cesta z kanceláře, tu že mu předtím pan manager neplatil:-).

 Druhý den jsem měl volno, tak jsem opět po telefonu dráždil Pavlova Inda, jestli ten byt bude do týdne, že už nemám čas a hle, slíbil, že se pro mě odpoledne zastaví a byt mi ukáže. V pět mi došla trpělivost, tak volám, ale nebere telefon. Další den mu volám z práce, prý byl problém s klíčema, že mě v jednu vyzvedne. Ve tři mi tvrdí, že přijede v pět, v půl šesté už nebere telefon. Mezitím se ozve personální, že by měli byt v pěkné vile. Můžete hádat, kam mě firemní řidič Edward dovezl. Zřejmě byl v té době v Abu Dhabi volný jen jeden barák. Když už mi Ind nebral telefon ani ráno, došel jsem na personální, ať si s ním zkusí promluvit sami. Jim telefon vzal, ale sdělil jim, že za můj rozpočet nic nemá (den předtím mi ho ještě na 100% sliboval), že by měl o 10 000 dirhamů dražší. V té době jsem začal litovat, že neovládám arabské vulgarismy (českých jsem využíval v hojné míře) a pomalu jsem se smiřoval s přesunem na ubytovnu nebo do rozestavěné vily. Nakonec ještě chlápek na personálním vyzkoušel kamaráda Aliho, který překvapivě vysypal z rukávu hned 2 byty.

V první vile opět pracovali zedníci a Ali mi vysvětlil, že do týdne z toho velkého pokoje udělají 2. Když jsem se ptal na kuchyň, tu prý mohou udělat z koupelny. Na otázku, kde pak bude koupelna už uspokojivě odpovědět nedokázal. Poslední naději jsem tak upnul ke druhému bytu. Byl opět ve vile, ale ve stejné výhodné lokalitě, jako Pavlův dům a tentokrát objekt skutečně působil jako nový, ne jen jako předělávaný. Byt vypadal pěkně, 2 pokoje, kuchyň, koupelna, jen mě zarazilo, že v kuchyni je jedna zásuvka a v koupelně žádná. Na dotaz kam zapojím pračku Ali odvětil, že no problem, za chvíli přitáhnul odněkud chlapíka, namaloval mu různě po stěnách další 4 zásuvky a chlapík to odkýval, takže jsme si plácli. Do 5 dnů prý byt bude připraven, vycházelo to akorát na volnou sobotu, takže se přestěhuju pěkně v klidu. Pro jistotu ještě dopoledne Alimu volám, jestli je všechno OK a funkční. Sice mi to vzal až napotřetí, ale odpověď byla na způsob: „Jistě, vašnosto, rád jich tam zavezu osobně!“ Aliho realitní agentura se jmenovala „Dreamland“ a možná to byla malá nápověda, že první dny v bytě se mi bude zdát o všech čertech. Když dorazíme, neteče voda. „No problem, během odpoledne to pustí.“ 2 dny jsem se sprchoval, holil a vůbec hygienu prováděl z donesených PET flašek. Druhý den přijdu z práce a nefunguje klimatizace. Volám Alimu. Ok, ok, zjistím, přijedu. Za hodinu už nebere telefon. Nazítří se to snažím řešit to přes personální – „Večer bude všechno OK, Mr. Martin!“. Večer klimatizace stále nefunguje, voda je puštěná, ovšem když otevřu přívodní kohout k záchodu, začne voda lít na všechny strany. Po hodinovém úsilí (hadice utažená přes závit, mechanismus v nádržce zaflákanej od malty apod.) se mi podařilo záchod zprovoznit do té míry, že se dal používat (když se spláchlo, stejně polovina vody skončila na podlaze, protože to zřejmě dával dohromady šimpanz a spoj mezi nádržkou a mísou vůbec netěsnil). Následující den opět telefonuju, otravuju na personálním a opět odcházím s příslibem nápravy. Že klimatizace stále nehučí a na záchod nikdo nešáhnul mě zas tak neudivilo. Tradice „každý den s překvapením“ však zůstala zachována i tentokrát. V koupelně je půlka stropu mokrá a ze svítící žárovky kape voda. Bez klimatizace jsem strávil 3 dny a byl to fakt inspirující zážitek (přes den venku teplota k 50 stupňům, v noci pouhých 35). Košili jsem měl ráno propocenou dřív, než jsem vůbec vystrčil nos z baráku. Voda kapala rovněž 3 dny. Koncem prvního týdne se mi nakonec postupně podařilo dokopat místní údržbářskou partu hic, aby dala vše do pořádku, a od té doby si tu žiju (teď už vlastně žijeme) docela spokojeně. Je to ale boj, který nikdy nekončí. Po třech týdnech např. začala voda kapat na jiném, naštěstí k tomu účelu vhodnějším místě v rohu chodby a kape do dneška.

 Postupně jsem získal telefon na údržbáře Mohameda, majitele Mohameda, inženýra Mohameda, a výsledek furt stejný, tj. žádný. Každé dva týdny se tu objeví procesí břichatejch pantátů, mrknou na plesnivějící strop, zakroutí hlavou, rozhodí rukama, vysvětlí mi, že je to big problem a zase zmizí. Těší mě však, že naši sousedi Arabové jsou na tom přes svou jazykovou výbavu a znalost prostředí stejně jako my a už třetí měsíc 1x denně vylévají kýbl:-)

© Smržovi